8. díl: Kresba světlem – Proměňte noc v malířské plátno”
Dneska uděláme něco, co vypadá jako hotové čarodějnictví. Otevřete závěrku na dlouho… a začnete kreslit.
Vítejte u druhého dílu. Minule jsme si řekli, že focení je hlavně o chytání světla – jako když napouštíte sklenici pod kohoutkem. Dneska se podíváme na to, co se s tím světlem děje, když už jednou nateče do foťáku.
Možná jste si všimli, že když fotíte, tak foťák nejen cvakne, ale ještě chvilku „přemýšlí“ a vy na displeji najednou vidíte hotovou fotku. Co se v tu chvíli děje? Odehrává se tam zajímavá matematika a trocha kouzlení. Pojďme si to ukázat na něčem, co znáte z domova.
Tohle je možná největší překvapení. Uvnitř foťáku je čip, kterému se říká senzor. Jeho úkol je zaznamenat světlo. Ale on je vlastně takový hloupý dělník – nerozlišuje barvy. Vidí jen to, jestli je světla hodně (světlé), nebo málo (tmavé). Je to jako stará černobílá televize.
„Aha,“ řeknete si, „tak proto jsou někdy fotky divné?“ Přesně tak. Aby foťák vyrobil barevnou fotku, musí trochu podvádět.
Představte si, že na ten černobílý senzor nasadíte brýle. Ale ne normální brýle. Každý bod (pixel) na senzoru dostane malinkatý barevný filtr:
Jenže pozor! Když dáte na jeden bod červený filtr, ten bod změří pouze červenou barvu. O zelené a modré v tom místě neví vůbec nic. A vedle je bod se zeleným filtrem, který zase neví nic o červené a modré.
Představte si to jako skládání mozaiky nebo pletení svetru.
Foťák se podívá:
„Tenhle bod je červený. Jeho soused vlevo je zelený a soused nahoře je modrý. Podle nich dopočítám, jakou barvu by asi ten červený bod měl mít ve skutečnosti.“
Tomuhle dopočítávání se říká interpolace barev. Je to chytrý odhad, aby výsledek vypadal přirozeně. A foťák to dělá bleskově pokaždé, když zmáčknete spoušť.
Vzpomínáte si na ISO z minula? Říkali jsme si, že je to takový „zesilovač rádia“, který pomáhá v šeru, ale přidává prskání.
Tomu prskání se ve fotografii říká šum.
Na fotce vypadá jako jemné barevné zrno nebo komáři poletující ve tmě.
Když fotíte za tmy, na senzor dopadá jen malé množství světla.
Ten „hloupý dělník“ (senzor) si není jistý:
„Je tam fakt tmavě modrá, nebo už černá? A támhle je to bílá, nebo jen šedá?“
Je to jako když se někoho na něco zeptáte a on odpoví:
„No... tak napůl.“
A protože si není jistý, začne hádat. A při hádání dělá chyby.
Foťák zapne interní „program na čištění“.
Podívá se na podezřelé místo a řekne si:
„Všude kolem je šedá. Tenhle jeden bílý bod bude chyba. Přemaluju ho na šedou.“
Když je odšumování příliš agresivní, začne foťák opravovat i to, co chyba není.
Slije dohromady jemné detaily:
Tomuto efektu se říká efekt akvarelu – fotografie působí, jako by byla namalovaná vodovými barvami.
Určitě se vám to už stalo. Stojíte v místnosti a díváte se z okna ven.
Vidíte modrou oblohu, mraky, koberec, nábytek v pokoji. Prostě všechno zároveň.
Pak vezmete foťák, zmáčknete spoušť a výsledkem je:
Lidské oko je prostě zázrak. Dokáže se přizpůsobit obrovskému rozsahu světla - od jasného slunce po hluboký stín.
Foťák má ale omezenou kapacitu. Říká se tomu dynamický rozsah.
Představte si každý pixel jako kyblík. Do kyblíků padá světlo. Čím více světla, tím více se plní.
Venku u okna je světla obrovské množství. Kyblíky se rychle naplní a přetečou.
Výsledek:
Uvnitř pokoje je světla málo. Kyblíky zůstávají téměř prázdné.
Výsledek:
Musí si vybrat:
Obojí najednou jeden snímek prostě nezvládne.
Použijí trik.
Rychle za sebou pořídí několik fotografií:
Potom je počítačově spojí do jedné fotografie.
Tomu se říká HDR (High Dynamic Range).
Není to kouzlo. Je to chytrá matematika a skládání více expozic dohromady.